pribeh

[fermata]

Ide o poviedku Spasitel Bill, zaciatok som nasla na nete:
SPASITEL BILL

Zase jsem udělal chybu. Bolí mě to u mého malého srdéčka. Pokorně se klaním před Systémem, který pouze suše oznamuje: Program provedl neplatnou operaci a bude ukončen. Ach, ta bolest nad rozdělanou prací. Ach, ten smutek.

Ale tak to musí být. Jsem smířený s osudem a šlapu blátivými uličkami ke zpovědi. Uživatelíčkové, žijící v blátivých slumech, vidí mé roucho novice a ustupují z cesty. "Sluha Páně Billa! Nepadavost jeho duši!" Pouze jeden stařík se drží v koutku. Mračí se. Že by Jablíčkář? Ale ne, inkvizice již dávno všechny Jablíčkáře upálila.

"Chyboval jsem, Otče Pavle." "Spadl ti Systém, synu?" Katedrála je úžasná: ty obláčky při startu, ta krásná modrá okýnka, která jdou otevírat, zavírat, minimalizovat, maximalizovat... V okýnkách jsou maximalizovány obrazy svatých: Svatý Jack, který pokorně čekal na start Windows a přitom umřel hlady, Svatý Tom, který tak dlouho načítal stránku z http://www.microsoft.com/ až se dostal do Extáze...

"Co mi radíte, Otče? Jak mám zabránit Modré Smrti, která mne sužuje dnem i nocí?" "Pokání, modlitby, Reinstalace!" "Svatá Reinstalace? Znovu, Otče? Ušetřte nehodného syna nejhoršího!" "Víš, synu, že Bill pravil: jedině systém Windows míti budeš. Chceš snad odporovat Svaté Autoritě TechSupportu?!" "To bych si nikdy nedovolil!" "Tak dobře, synu. Desetkrát si zahraj Solitaire a patnáctkrát Miny a tvá duše bude očištěna. Již žádné pády!" Líbám prsten svatého muže a jsem propuštěn do věčně zablácených ulic Města.

Druhý den ráno mě vzbudila sousedka : "Modrá smrt, chlapče! Modrá smrt v mém domě? Co jsem provedla?" "Já jsem pouhý novic. Jděte do Katedrály TechSupportu, jedině přes Billa dojdete k osvícení." Poradil jsem jí to nejlepší dle mého vědomí a svědomí. "Slyšela jsem od báby kořenářky nějaké magické formule proti kleknutí Systému." "Jaképak?" to mě zajímalo. Sice byla černá magie - editace Svaté Registrační Databáze - zakázána kněžími TechSupportu, vždy se našlo něco co pomohlo. "No... když si pustíte třikrát Malování, dvakrát Notepad, a jedny Miny a u toho říkáte 'city moje proradné, Wokno dneska nespadne' " tak se neobjevují Neplatné operace. Chtěl jsem jí oponovat, že jsou to babské pověry, ale radši jsem nic neřekl. Co kdyby na tom bylo něco pravdy? U Svatého Systému člověk nikdy neví.

Vtom zaklepal na dveře Zdeněk, kolega novic. "Zdar Bill. Zlikvidovali další sektu. Chceš se tam mrknout?" "Zdar Bill. Dobře brachu. Vyrazíme."

Lůza jako vždy ustoupila při pohledu na naše roucha. Tentokrát se jich srotilo hodně. Slyšel jsem v zástupu nějaké hlasy: "Apokalypsa! Drak DOS přichází zpátky! Síly Příkazového Řádku se opět probouzejí!" Nevěděl jsem co je Příkazový Řádek, ale určitě to je něco hodně temného. Kolegovi Kamilovi, který se o něm zmínil v semináři, napařili celý měsíc klášterní vězení, přísnou askezi a zákaz hraní počítačových her.

Blátivé stany, které lůza používala místo domků, byly vypáleny. Bill dal, Bill vzal. Sektáři zaplatili za svou herezi životem. Ale vtom jsem zahlédl uprostřed popela záblesk bílého světla. Kousíček papíru a na něm

/usr/bin/perl

hieroglyfy jsem si zapamatoval a papírek ihned zmačkal a polknul. Nějaká magie, určitě.

Příští den jdu opět ke zpovědi. Musel jsem asi chybovat, neboť mě Modrá Smrt navštívila znovu. Znovu procházím davem k Chrámu. "Sluha Páně Billa! Nepadavost jeho duši!" Stařík, který se mračil, je nyní přívětivější. Stále zasmušilý, ale dívá se na mě, jako by na něco čekal "/usr/bin/perl" šeptám mu. "Takže ty taky..." na staříkově tváři rozkvetl úsměv. Vtom se přiblížili biřicové. Obrátil jsem svou pozornost znova na starého muže, ale ten zmizel jako by se do země propadl.

"Chyboval jsem, Otče." "Snad jsi nepouštěl Internet Explorer, přehrávač MP3 a ICQ zaráz, bezbillníku?!" "Nikoliv, Otče. Přesto mne ubohého navštívila Modrá smrt." "To není všechno, viď, synu!" pronikavé oči kněze našly nejistotu v mém pohledu. "Taky jsem... jsem" "CO jsi, při Ovládacích panelech, CO?" "Taky jsem viděl... ale ne" "Svěř se svému pastýři." "Ta... ta sekta,... včera" "Bajty jsou a v bajty se obrátili, synu." "Byl tam ... papírek... nechtěl jsem se na něj dívat, opravdu ne..." třásl jsem se po celém těle. "Co stálo na tom papírku? Zaklínám tě Instalací, Reinstalací a Zálohou..." "Stálo tam.... /usr/bin/perl" Zorničky očí Otce Pavla se rozšířily. "Cože?!" "/usr/bin/perl, Otče."

Cela byla chladivá a nehostinná. Kat s devítiocasou kočkou byl v pohotovosti. Biskup a Otec Pavel stáli nade mnou. "Takový papírek jsi nikdy neviděl. Opakuj to po mně." "Takový papírek jsem nikdy neviděl." "Hmmm... to nezní dost přesvědčivě." namítl biskup, "devět ran!"

švih! "Windows gracias."
švih! "Windows gracias."
švih! "Windows gracias."
švih! "Windows gracias."
švih! "Windows gracias."
švih! "Windows gracias."
švih! "Windows gracias."
švih! "Windows gracias."
švih! "Windows gracias."

Po absolvování trestu jsem odešel, již zcela očištěn, k domovu. Začal jsem ale pochybovat. Ty stálé pády? Musí tomu tak opravdu být? Pokud je Bill všemocný, proč jsou tu sekty? Co znamenala ta tajná šifra? Kdo byl ten stařík?

"Hledáš, panáčku, hledáš? DOSová moudrost Příkazového Řádku je tu stále. Neotupená. Čistá." "Běž pryč, ty stará čarodějnice!" odsekávám. Jdu domů a tam jsem zjistil, že všechny mé Wordové dokumenty mají přeházené formátování. Asi jsem zhřešil. Nebo ne? Červík pochybnosti hlodá a hlodá...

Ráno se opět brodím davem "Nyní můžete bez obav počítač vypnout!" volají svíčkové báby své ozdravné litanie. Stařík je tu zas. "Dostals výprask, chlapče?" "Co je Příkazový Řádek?" ptám se rychle . "Ach, tak ty víš i tohle! Tam se zadávají příkazy pro systém v čisté textové podobě, hochu. Při všech bitech a bajtech, on nám zraje pro Tuč..." Lomoz. Jízda. Rytíři řádu Velkého Excelu projeli náměstím. Stařík opět zmizel. Ach jo.

V semináři se učíme Excelové tabulky. Neodvažuji se zeptat se kněze, ale bratr Mirek toho ví hodně "Mirku, co je to 'čistý text'?" Mirek zbledl "Pouze text v MS Wordu je opravdu čistý, příteli." "Kterou verzi Wordu máš na mysli, bratře?" zeptal se Kamil, "Městem chodí zvěsti o Čistém Textu a Otevřených Formátech."

Otevřené Formáty! Další kamínek do mozaiky. Ale jak s tím souvisí "Čistý text?" a "/usr/bin/perl" ? "Bill ví" odpověděl bych donedávna. Ale nyní mám pochybnosti. Je jen jediný Systém? Jediný Bill? Jediná Windows?

"Chlapče, za mých mladých let to bylo všechno jednodušší. Žádná blyštivá Okna, pouze textové příkazy. Nepadalo to." lamentuje kořenářka. "Ale celá naše víra je založena na koncepci Pádu a Očištění!" odsekl jsem "Nebo... že by... Otevřené formáty?" "Jé, chlapče, jak je to dávno co jsem toto slovo naposledy slyšela... Už nevím co znamená... odpusť sklerózu staré ženy, musím si asi koupit více operační paměti..."

Stařík na trhu. Skrýval se v davu, ale jakmile mě uviděl, hned s jásotem přistoupil blíže. "Chlapče, při všech zdrojácích a debuggerech, tebe ještě nedostali? Stále žiješ?" "Ano, starý pane." "Systém nemusí padat. Přesněji řečeno je tu původně od toho aby programy nepadaly!" To bylo přesně opakem toho, co jsme brali v semináři. Rdím se až do krve. Taková blasfémie! "Za chvíli tu budou strážní na obchůzce, takže ti dám jednu radu: následuj..." Vtom se ozval řev. Drak MS Office, domácí mazlíček Páně Billa, přeletěl nad Městem. Davu se zmocnil neklid, lidé začali zvedat ochrané amulety proti Jablíčkám. Stařec zmizel jako pára nad hrncem.

V semináři jsem zjistil že je nás o jednoho méně. Bratr Mirek. Ten nejchytřejší. "Ten hříšník spustil regedit.exe. Pošpinil Registrační Databázi výplody svého chorého mozku. Na mučidlech se přiznal dokonce k tomu, že instaloval Nelegální software." "KOPÍROVAL SOFTWARE?" zeptali jsme se všichni jako jeden muž Ó, Start Menu, ochraňuj nás. Biskup pokračoval "a byla u něho nalezena publikace o Disassemblingu a Crackingu." Libri prohibiti! Černá učení! Udělal jsem si na hrudi znamení Okna.

Probudil jsem se a všude velký shon. "Bude se upalovat!" oznámila mi sousedka "nějaký bezbillník se konečně setká s Věčnou Modrou Smrtí!" Lůza v podhradí se sbíhala k Náměstí ovládacích panelů.

"Odvolej své temné učení!" hřímal biskup. Kohopak to nevidím na hranici - vždyť je to tajemný stařík, který mi šuškal své moudrosti! "Neodvolám! Lidé, prohlédněte! Bill z vás tahá peníze! Při Céčku a Assembleru, při Perlu, X Window Systému a Shellu, nebuďte jako ovce!" Vtom mě zahlédl. V jeho očích jsem zahlédl jiskřičku účasti "Všichni, kteří pochybují, pochybují právem! Nepoužívejte Word! Nepoužívejte uzavřené formáty dokumentů! Hledejte Tučňáka! Tučňákááááá"

Planoucí oheň spálil tělo hříšníka. V hlavě mám spoustu otazníků. Budu pátrat. Budu skládat střípky a jednou snad všechno bude jinak. "Tfuj, kacíř!" odplivla si bába u hranice.

a toto je moje pokracovanie (snad nevadi, ze je v slovencine):

Ale mala skutočne pravdu? Je to, čomu ma učili, jediná a nespochybniteľná pravda? Skúšam si predstaviť ten iný operačný sytém, ktorý tu bol pôvodne preto, aby programy nepadali. Hlava sa mi krúti...Uff...Nezvládam to...Celý život som nevidel nič iné len Windows, a teraz....žeby mohlo existovať aj niečo iné?
Takto v zamyslení sa vraciam domov. Cestou ma zastavuje babka korenárka. „Hľadáš, chlapče, hľadáš?“ Pozerám sa do jej úzkych, prižmúrených, akoby mačacích očí. Nepáčia sa mi, vyzerajú podozrievavo. „Windows tu nebol vždy, ani jeho okná, a ani nepretrvá...“ Vžžž! Ulicou prebehol poštový voz Outlook a babka sa mi stratila z dohľadu a zanechala v mojej dušičke, pokorne sa klaňajúcej systému, ešte väčšie semienko pochybností.

Vrátil som sa domov. Modrá smrť. Opäť. Načo je vlastne dobrá? Začínam mať pochybnosti o celej koncepcii Pádu a Očistenia, odkedy som sa rozprával s tým starčekom. Toľko by som sa ho chcel spýtať... V mysli počujem jeho posledné slová: „Hľadajte Tučniaka! Tučniaka!“ Kto to je, a kde ho možno nájsť?

Zo zvyku zamierim do katedrály, ale keď si uvedomím, čo sa práve chystám urobiť, roztrasiem sa a moja ruka mimovoľne robí na hrudi znamenie Okna. Veď som chcel podviesť Otca Pavla, zatajiť mu množstvo dôležitých vecí v mojej duši... Control Alt Del nech ma ochraňuje pred hnevom veľkého Billa!

Na križovatke chvíľu stojím a premýšľam, a potom sa asi prvýkrát nevydám cestou ku Katedrále, ale tou, ktorá vedie do štvrtí, kde v malých starodávnych domčekoch bývajú starí ľudia. Prechádzam sa a sem-tam zaklopem na dvere a pýtam sa, či by som si mohol prezrieť dom, či náhodou nepoužívajú nelegálny softvér. Odkedy bolo za kopírovanie softvéru uzákonený trest smrti, odváži sa na to len málo ľudí, ale pár drzých odvážlivcov sa vždy nájde. Preto robia Billovi verní služobníci často razie, a občas požiadajú o pomoc aj novicov. Táto zámienka bola teda dôveryhodná.

Všetci s úctou hľadeli na moje rúcho novica a ochotne ma previedli po dome, ale väčšinou s vysvetlením, že žiaden počítač nemajú, že sú príliš chudobní na to, aby si ho mohli dovoliť. Niektorí sa dokonca tvárili, že ani nevedia, čo to počítač je. Chodil som z jedného domu do druhého a medzitým som premýšľal. Toto je tiež spôsob vzdoru proti veľkému Billovi, ktorý sa zatiaľ nepodarilo postaviť mimo zákon...
Svätá Autorita TechSupportu síce dokázala veľa, ale nikdy nedokázala nanútiť počítače a Windows tejto generácii, ktorá z nich mala panický strach. Ale vlastne to ani nebolo potrebné. Títo ľudia mali totiž pred Windowsom obrovskú úctu a znamenie Okna používali ešte častejšie, než my novici.

Ale žeby som aj ja mal prestať používať počítač? To sa mi nezdalo správne... Niečo v mojom vnútri šepkalo, že počítač bez Windowsu by bol ešte úžasnejší ako s ním. Až som sa zľakol tých myšlienok. Vo veľkej výške nado mnou preletel drak Microsoft Office. Nevie náhodou prelomiť šifrovanie mojich myšlienok? Ak áno, nech je so mnou Štart Menu, zajtrajšok asi neprežijem...buď umriem pri mučení, alebo na hranici.
S takýmito myšlienkami som prešiel celú štvrť a vracal som sa späť, keď som si všimol maličký, polorozpadnutý domček, ktorý mi predtým unikol. Prešiel som po zarastenej cestičke ku dverám a na mňa nezvyčajne váhavo som zaklopal na dvere. Otvoril mi starček, veľmi podobný dnes upálenému kacírovi. Hľadel na mňa spoza hrubých skiel okuliarov absolútne nepreniknuteľne. Nemohol som posúdiť, čo si myslí o veľkom Billovi, Windowse, alebo len o mojej návšteve.

Povedal som: „Dobrý deň. Som žiakom v seminári veľkého Billa a mám za úlohu zistiť, či nepoužívate nelegálny softvér.“ „Samozrejme, že nie, nemám doma ani počítač, takéto vymoženosti pre mňa nie sú...“ „Niežeby som vám neveril, ale rád by som urobil domovú prehliadku, ak dovolíte.“ Len mlčky odstúpil zo dverí. Vošiel som dnu a všetko som si pozorne prezeral. Skutočne to vyzeralo, akoby tento starček nevlastnil počítač. Kde by ho aj v tejto chatrči vzal? Keby mal peniaze na počítač, určite si radšej kúpi poriadne bývanie... Aha počkať! Toto je čo? Z dverí skrinky trčí kúsok kábla. Nedočkavo k nej priskočím a otvorím ju. Vovnútri sa skrýva ...počítač...síce starý, ale predsa počítač. Mal to teda perfektne vymyslené, to musím uznať. Zrejme s ním práve niečo robil, keď som zaklopal, ináč by si dal tú námahu a ukryl ho poriadne.

Otáčam sa k nemu. Jeho oči, spočiatku prekvapené, sú teraz celkom pokojné. Hlavou mi odrazu preblesne myšlienka. Veď...aj keby začal vypínať počítač hneď, ako ma zbadal, v nijakom prípade to nemohol stihnúť! Odkedy som vošiel do ulice, kde ma mohol vidieť, až po jeho dvere, som kráčal určite maximálne päť minút. A Windows sa málokedy vypne za kratší čas, ako je polhodina...Tak toto môže mať len jedno vysvetlenie.

Staviam všetko na jednu kartu, prikladám si prst na ústa a potichučky šepkám: „Príkazový riadok.“ Starcovi akoby sa oči na chvíľu rozžiarili, ale krátko nato pohasnú. Zrejme si myslí, že som tajný agent veľkého Billa, ktorého naučili pár pre neho nezrozumiteľných slov, aby ľahšie pochytal sektárov. Pomaly kráča ku oknu, zaťahuje závesy (nie je to podozrivé, už sa pomaly stmieva) a tichým, chrapľavým hlasom šepká: „Vieš aj, čo to je?“
Spomínam si, čo mi o ňom povedal starček z námestia, a odpovedám: „Tam sa zadávajú príkazy pre systém v čisto textovej podobe.“ Tvárou mu preletí záblesk spokojnosti. „Presne tak. Nechápem síce, kde si prišiel k tomu rúchu,“ len mávne rukou,  keď sa snažím niečo povedať, „ale ak mi povieš, odkiaľ si sa to dozvedel, ukážem ti moje tajomstvo.“ Pár vetami mu porozprávam, že študujem v seminári, ale odkedy som uvidel pri chytaní jednej sekty papierik a na ňom napísané usr/bin/perl, už viac neverím, že Windows je jediný správny operačný systém, ani že veľký Bill je všemohúci. Porozprával som mu aj o starčekovi z námestia, aj o jeho smutnom konci, a keď som citoval jeho posledné slová, zvlhli mu oči. A skončil som slovami: „A tak teda hľadám tučniaka.“ Starček si zložil okuliare, utrel si oči a akoby na ospravedlnenie zamrmlal: „Bol to môj veľmi dobrý priateľ.“ Potom otvoril skrinku a zapol počítač.
Fascinovane som hľadel na monitor...Niečo také som ešte nikdy predtým nevidel... TOTO NEBOL WINDOWS! Na obrazovke sa zjavil nápis GNU/Linux, a potom … Neveriacky som zašepkal: „Tučniak.“ „Áno, presne tak.“
Nasledujúcu hodinu, možno aj dlhšie, som len v nemom úžase civel do starčekovho počítača. Chvíľku len klikal myšou a otváral rôzne programy, ktoré čímsi pripomínali Word, Excel či Paint vo Windowse, ale boli iné...a nakoľko som to mohol za tú chvíľu posúdiť, boli lepšie. Počítač ani raz nevyhodil modrú obrazovku a na taký starý stroj fungoval prekvapujúco rýchlo. Toto bol však ale len začiatok. Potom prišlo niečo iné...niečo, čoho ekvivalent vo Windowse nebol. Príkazový riadok.
Všetky programy, ktoré spúšťal myšou, dokázal spustiť aj cezeň, a dokázal v ňom ešte aj omnoho viac. Nakoniec napísal aj niečo, v čom sa nachádzalo usr/bin/perl. Fascinovane som hľadel na monitor. Nachádzalo sa na ňom niečo, čo som ešte nikdy predtým nevidel.
„V tomto píšem nový softvér,ale nie všetok...častejšie používam iné,“ povedal starček len akoby mimochodom. Keby som nemal ruku pod bradou, asi by som skončil so sánkou na klávesnici. Mimochodom, tá bola tiež pre mňa nová. Vo Windowse sa používala dotyková, ktorá bola len vo Worde a Notepade, a samozrejme, pri zadávaní hesiel, a tam zaberala spodnú polovicu monitora.
„Vy...píšete...softvér?“ Námahavo som preglgol. Že by mohol písať nový softvér aj niekto okrem veľkého Billa a jeho Rady vývojárov, to mi pripadalo absurdné. Ale ešte včera sa mi zdalo nemožné aj to, aby existoval iný operačný systém ako Windows.
„Áno,“ usmial sa na mňa. „Ja, a tvoj známy z námestia, sme boli vlastne prvými tvorcami tohto operačného systému. Podarilo sa nám získať podporu veľa šikovných ľudí z celého sveta,  ktorí nám pomáhali ho písať a vylepšovať. Lenže potom sa Bill dostal k moci a mnoho našich priaznicov prešlo zo strachu na jeho stranu. Poslednú dobu nás na Linuxe pracovalo už len málo a kvôli prenasledovaniu a trestom smrti je nás stále menej a menej.“
V hlave mi skrsla myšlienka. Nesmelo som sa spýtal: „Keby som si chcel Linux dať doma na môj počítač, dalo by sa to? Viem, že by to bolo strašne nebezpečné, ale...chcel by som sa s ním naučiť pracovať. A možno by som vám mohol potom pomôcť aj písať nový softvér.“ „Chlapče, ty máš ale odvahu.“ Oči mu znežneli. Načiahol sa vzadu do skrine a odtial vytiahol – dokonale zabalené – niečo, čo som ešte nikdy predtým nevidel. Čisté cedéčká. Potom ešte akési zvláštne zariadenie, ktoré pripojil k počítaču. Objasnil mi, že sa volá napaľovačka a že sa prostredníctvom nej dá dať čokoľvek z počítača na cédečko.
A už-už ho išiel vložiť do napaľovačky, keď som ho zadržal. „Počkajte, nie je to nelegálne?“ Tvár sa mu roztiahla do širokého úsmevu. „Kdeže! S týmto systémom môžeš robiť, čo chceš, môžeš ho dať, komu chceš, platí len jedna podmienka: musia byť k nemu dostupné zdrojové kódy, aby ho ktokoľvek mohol meniť a ďalej šíriť.“ Tak to bola sila! Nikdy mi nezišlo na um, že by kopírovanie softvéru mohlo byť legálne. Ale teraz som to videl na vlastné oči.
Predtým, ako vložil cedéčko do napaľovačky, sa ešte obrátil ku mne. „Vieš, je tu ten problém, že ak toto cédečko, ktoré ti dám, vložíš do počítača, na ktorom je nainštalovaný Windows, on to zistí a automaticky pošle správu Billovým ľuďom. Ak si teda budeš chcieť nainštalovať Linux, bude v záujme tvojej bezpečnosti lepšie, ak vymažeš Windows. Ale nemusíš to urobiť, fungovať bude aj tak.“ Len som prikývol, a odrazu som dostal ďalší nápad. Počítače v našom seminári! Všetky boli zosieťované, a administrátorský počítač bol dokonca prepojený s počítačom samotného veľkého Billa. Keby sa mi tak na nich podarilo nainštalovať Linux...keby tak všetci videli, dokonca aj Bill, že existuje aj iný operačný systém! Predostrel som tento svoj nápad starcovi. Hľadel na mňa s veľkou úctou. „Chlapče, keby sa ti tak toto podarilo...Ale nechoď do toho s horúcou hlavou. Nainštaluj si Linux najskôr u seba doma a potom sa rozhodni, čo s ním ďalej.“ Vzal som si cédečko a nocou som kráčal domov.

Ráno ma v seminári pochválili, že som z vlastnej iniciatívy uskutočnil akciu proti nelegálnemu kopírovaniu softvéru. Otec Pavol povedal, že v poslednej dobe pochyboval o mojej lojálnosti k veľkému Billovi a Windowsu, ale podľa tej včerajšej akcie usudzuje, že je už všetko v poriadku.
Mal som na duši zvláštny pocit, keď som prijímal jeho pochvalu. Na mojom domácom počítači už totiž bežal Linux. Naformátovať disk a tým vymazať Windows nebol problém, také veci sa stávali bežne, ale jednu vec som musel vyriešiť. Musel som Linux nastaviť tak, aby sa v sieti veľkého Billa, do ktorej boli povinne zapojené všetky počítače, správal ako Windows. Našťastie sa mi to podarilo pomerne rýchlo, tak som mohol akékoľvek zvláštne údaje na centrálnom počítači ospravedlniť zvyčajnými problémami s pripojením.
Keď som prišiel domov, celý deň som presedel nad Linuxom. Bol iný..a bol aj lepší. Neskutočne ma fascinoval. Žiadne pády, žiadne modré obrazovky, možno robiť takmer všetko buď myšou, alebo cez teminál....No jednoducho krása!
Po pár dňoch som začal premýšľať, ako by som na počítače v seminári veľkého Billa  mohol dostať Linux. Najjednoduchšie by bolo sa tam niekedy v noci dostať k administrátorskému počítaču a odtiaľ by som ho už mohol nainštalovať na všetky počítače siete. Kedysi by som musel chodiť od jedného počítača ku druhému, ale teraz to už nebolo potrebné. A, čo ma zvlášť lákalo: mohol som nainštalovať Linux na jeden z počítačov veľkého Billa, ktorý patril do našej siete.
Ako vzorného študenta ma naučili zaobchádzať s bezpečnostným systémom, aby som ho mohol zapnúť, keď som odchádzal z učebne, a to väčšinou omnoho neskôr ako všetci ostatní.
Keď som teda jedného večera vybral v ústrety noci  s inštalačkou Linuxu pod kabátom, nebol problém preľstiť bezpečnostný systém. Nie, problém vznikol inde. Vznikol, keď som spotený sedel pri administrátorskom počítači a snažil sa uhádnuť heslo. Nakoniec som len zúfalo zavrel oči a prebehol prstami po dotykovej klávesnici. A...trafil som sa. Cesta do systému bola otvorená. Naformátoval som teda disk a dal som na všetkých počítačoch siete nainštalovať Linux. Keby tak niekoho napadlo urobiť obchôdzku, ako to občas v noci bývalo, určite najbližších 24 hodín neprežijem... Ale akoby zázrakom sa nič také nestalo. Bez problémov som všade nainštaloval Linux, a ešte pod rúškom noci som sa vytratil z budovy.

Čo ma tam ráno čakalo, keď som sa vrátil, sa dá označiť ako totálny chaos. Už na ulici mi vyrazilo dych. Kráčal tadiaľ dav ľudí na čele s mojimi spolužiakmi, ktorí niesli zástavu s tučniakom. Za nimi pár ľudí s transparentmi: „Preč s modrými obrazovkami!“ „Chceme slobodný softvér!“ „Linux forever!“ a podobne. Pár starcov, ktorí si ešte pamätali slobodné časy, spievali Free Software Song. A pred celým davom kráčala skupina ľudí, ktorí mali v rukách...inštalačky Linuxu. Chodili z domu do domu a pýtali sa ľudí, či sa chcú rozlúčiť s modrými obrazovkami. Takmer všetci už mali plné zuby Windowsu a Linux nadšene vítali. Odrazu davom prebehla vlna eufórie. Veľkého Billa trafil šľak, keď ráno zapínal svoje počítače a našiel na jednom z nich Linux. Jeho privŕženci len zmätene pobiehali sem a tam, neboli schopní organizovaného odporu, a väčšina z nich nakoniec prešla na Linux.
Odrazu som v dave zazrel muža, ktorý mi dal Linux. Pretlačil som sa k nemu a povedal som: „Teraz bude na vývoji Linuxu pracovať viac ľudí než kedykoľvek predtým, a Linux bude lepší než kedykoľvek predtým!“ „Vďaka ti, chlapče. Už som neveril, že slobodný softvér prežije našu generáciu, a zrazu toto! Vďaka ti....“