Prosíme přihlašte se nebo zaregistrujte.

Přihlašte se svým uživatelským jménem a heslem.

Autor Téma: 10 výchozích nastavení v Ubuntu, která si skoro vždy měním  (Přečteno 728 krát)

singularis

  • Návštěvník
  • *
  • Příspěvků: 80
    • Zobrazit profil
Myslím, že většina výchozích nastavení v Ubuntu je zvolená dobře. Pak jsou tu ale taková, nad kterými mi rozum zůstává stát a měním je skoro po každé instalaci. Zde z nich vybírám deset (dle mého názoru) nejužitečnějších možností, co si můžete změnit (podle mého názoru) k lepšímu:

1. Vypnout černání displeje ve Správě napájení, popř. i zamykání obrazovky

Zatímco zamykání obrazovky je užitečné bezpečnostní opatření a úplné vypínání displeje může mírně snížit příkon, a ušetřit tak trochu elektřiny, jeho pouhé automatické zčernání je dobré jedině pro naštvání uživatele, který právě kopíruje velké množství souborů na flash disk a najednou nevidí, jak je kopírování daleko, nebo mu při sledování filmu nebo jiného videa zhasíná displej každých 5 minut, protože používá přehravač, který to zhasínání neumí potlačit. Zhasínání displeje z uživatelů (podle mého mínění) dělá neurotiky s potřebou neustálé aktivity, nemluvě o tom, jak člověka naštve, když přepíná mezi čtyřmi virtuálními počítači a v každém musí kliknout, případně dokonce zadat heslo, protože se mu tam mezitím operační systém zamknul.

2. Vypnout expanzi historie v .bashrc

Expanze historie je funkce bashe, která v interaktvním režimu nahrazuje výrazy začínající znakem „!“ odpovídajícími příkazy z historie. Ačkoliv jsem ji dlouho používal/a, zjistil/a jsem, že bash nabízí jiné, praktičtější a bezpečnější způsoby přístupu do historie. (Expanze historie opravdu moc bezpečná není − stačí zadat !rm na jiném terminálu, než chcete, a nemůžete si být jistí, co vám to smaže...) Horší však je, že přítomnost této expanze vás nutí escapovat znaky „!“, a to dokonce i ve dvojitých uvozovkách! Přitom ve skriptech (tzn. mimo interaktivní režim) je tato expanze ve výchozím stavu vypnutá, a díky tomu tam můžete znak „!“ používat jako obyčejný znak − bez nutnosti ho jakkoliv escapovat. Vypnutí expanze historie vám umožní totéž i v interaktivním režimu, a pokud expanzi historie používáte (jako dosud já), můžete si pro jednorázovou expanzi nadefinovat funkci „h“.

Expanzi historie v konkrétní instanci bashe vypnete příkazem:
Kód: [Vybrat]
set +HPro trvalé nastavení tento příkaz přidejte na konec vašeho „~/.bashrc“.

Funkce „h“ umožňující jednorázové použití expanze i po vypnutí vypadá takto:
Kód: [Vybrat]
function h() { $(history -p "$@"); }
Příklady použití funkce h:
Kód: [Vybrat]
h !1046
h echo !1046

3. Zvětšit velikost bufferu emulátoru terminálu

V Terminatoru je výchozí nastavení 500 řádků, v Konsoli 1000, další emulátory jsem nezkoumal/a. Ale dle mého názoru jsou tyto hodnoty pro řadu případů nedostatečné, vždyť nestačí ani jen na seznam již nainstalovaných balíčků (kterých je v minimální instalaci cca 1500 a v běžných instalacích i přes 3000). Doporučuji tuto hodnotu nastavit na 8192 řádků; vychází to na zhruba půl mebibajtu RAM na každý pseudoterminál, což je při dnešních gigabajtových pamětech zanedbatelné (jen Firefox běžně zabere třeba 300 MiB), a nové nastavení se vám odvděčí tím, že nebudete tak často přicházet o důležité části výpisu.

4. Vypnout volbu jádra „quiet“, možná i „splash“

Ubuntu je po instalaci nastaveno tak, aby nestrašilo začátečníky výpisy, kterým nerozumí. To je pro distribuci určenou začínajícím uživatelům v podstatě dobré rozhodnutí, ale toto nastavení také může skrýt informace o systému, které budou důležité v případě, že se něco pokazí, a pak je nejspíš budete proklínat.

Změnu nastavení provedete v souboru /etc/default/grub, kde najdete řádek začínající „GRUB_CMDLINE_LINUX_DEFAULT=“ a z uvozovek odstraníte volbu „quiet“ (potlačuje řadu výpisů), popř. i „splash“ (skrývá výpisy obrázkem).

5. Změnit výchozí výzvu bashe

Výchozí výzva bashe obsahuje uživatelské jméno, název počítače a aktuální adresář. Uživatelské jméno a název počítače jsou údaje užitečné především v případě, kdy se (např. přes SSH) přihlašujete na mnoho různých serverů a přecházíte z jednoho terminálu na druhý. Většina dnešních uživatelů ale pracuje především na lokálním počítači a přes SSH se na vzdálené servery připojuje jen občas (pokud vůbec), takže jim nedělá potíže udržet si přehled o tom, pod jakým uživatelským jménem a na jakém počítači pracují. (Drtivá většina desktopových a notebookových instalací Linuxu má v systému pouze jeden obyčejný uživatelský účet.) Jsou informace, které by ve výzvě byly mnohem, mnohem užitečnější − např. návratový kód předchozího příkazu, abyste věděli, zda uspěl, nebo selhal. (Opravdu nechci po každém příkazu vypisovat ještě echo $? .) Užitečný je také aktuální čas a mně osobně se tam líbí označení terminálu, protože mi to umožňuje pohodlně přesměrovat výstup programu z jednoho terminálového okna do druhého. Dokonce mohu nechat vypisovat standardní výstup do jednoho okna a standardní chybový výstup do druhého.

Výzvu bashe byste si měli přizpůsobit sami, aby vám vyhovovala; určitá vodítka, jak na to, můžete najít např. na https://singularis-mzf.github.io/v1/barvy-a-titulek.htm nebo v manuálové stránce bashe.

Návratový kód posledního příkazu (to, co tam nejvíc chybí) si můžete do výzvy provizorně přidat takto:
Kód: [Vybrat]
PROMPT_COMMAND='retval=$?' PS1="\$retval $PS1"
6. Umístit dočasné soubory na ramdisk

Adresář /tmp se ve výchozím nastavení nachází na diskovém oddílu se systémem, což znamená, že všechny dočasné soubory se dříve nebo později zapisují na disk a později je systém zase maže. To je problém zejména v případě, že systémový oddíl se nachází na SSD disku (což je dnes dost běžné), protože tak vzniká velké množství zbytečných zápisů. Mnohem rozumnější mi připadá umísťovat dočasné soubory do paměti RAM, kde je ani nebude potřeba mazat. Stačí jen do souboru /etc/fstab přidat následující řádku:

Kód: [Vybrat]
tmpfs   /tmp    tmpfs   size=10G,rw,nodev,nosuid,mode=1777      0       0
Velikost oddílu by měla být minimálně 4 GiB, optimálně 8 až 10, protože ačkoliv drtivá většina dočasných souborů je drobná, maximálně kilobajtová, některé aplikace jsou schopny si „dočasně uložit“ i gigabajty. Třeba pokud vypalujete dvouvrstvé DVD, vypalovací program si dost pravděpodobně uloží do /tmp celý jeho obraz. Není však problém, pokud bude zvolená velikost větší než fyzická RAM − „tmpfs“ umí využít také odkládací prostor a vždy alokuje jen tolik paměti, kolik opravdu potřebuje, takže při běžném používání zůstane vše v RAM.

7. Vypnout přesunování oken se stisknutou klávesou Alt

Toto se týká především Xfce, ale i některých dalších okenních prostředí. Ve skutečnosti totiž můžete okno vždy přesouvat tažením za titulkovou lištu a většina uživatelů (zvlášť těch přišedších z Windows) to tak dělá. Využití tažení myši se stisknutým Alt pro správce oken navíc koliduje s ovládáním některých programů, např. editoru Inkscape, proto je rozhodně lepší je vypnout.

V Xfce se tato změna provede ve Správci nastavení ve „Vyladění správce oken“ na kartě „Přístupnost“, kde nastavíte „Klávesa pro uchopení a přesun oken“ na „None“.

8. Odinstalovat memtest86+

Ačkoliv je tento malý balíček užitečný (dovede důkladně otestovat paměť RAM), ve skutečnosti hlavně zdržuje − při každém updatu GRUBu (tzn. minimálně jednou po každém upgradu jádra) se zkoumá spolu s další operačními systémy v počítači. Situace je o to horší, že v UEFI režimu tento balíček vůbec nefunguje, takže vás zdržuje při každém upgradu jádra či změně nastavení GRUBu a nic užitečného za to nedostáváte. Odinstalací navíc o možnost otestovat paměť nepřijdete − memtest86+ můžete v legacy-BIOS režimu stále spustit z live DVD, což je dle mého názoru to pravé místo, kam memtest86+ patří.

Kód: [Vybrat]
sudo apt-get purge memtest86+
9. Vypnout či odinstalovat indexační služby

Z nějakého důvodu existuje pro Linux spousta služeb a nástrojů, které skrytě a automaticky procházejí disk a shromažďují údaje o souborech, aby pak uživatel mohl najít soubory kdekoliv na disku. To zní užitečně, jenže problém je, že tyto nástroje zpravidla fungují skrytě a vytvářejí si obrovské (i gigabajtové) databáze na disku. Pokud si k počítači necháte připojené diskové pole s miliardami souborů a necháte ho zapnutý přes noc, je dost možné, že zítra ráno najdete svůj systémový disk beznadějně zaplněný skrytými databázovými soubory, které si vytvořila indexační služba, o které jste dosud ani nevěděli, že ji v počítači máte.

Proto doporučuji odinstalovat „mlocate“ (přestane fungovat standardní linuxový příkaz „locate“) a vypnout Baloo, pokud ho máte nainstalované (sudo balooctl disable ; přestane fungovat vyhledávání v Dolphinu, protože ten na Baloo spoléhá).

Přitom, aby tyto nástroje byly pro uživatele jako já rozumně použitelné, by stačilo tak málo − dát jim příjemné grafické rozhraní a nechat uživatele svobodně nastavit, co a kdy se bude indexovat, a rozdělit databázi na různé segmenty podle uživatelových zájmů a aktivit (nemíchat zdrojové kódy s nainstalovanými programy apod.).

10. Vypnout otravnou výzvu Firefoxu po dlouhodobém nepoužívání

Jedna z otravných věcí ve Firefoxu je, že když spustíte starý virtuální počítač a v něm otevřete Firefox, vyzve vás k resetu profilu, který by odstranil vaše pracně promyšlené nastavení a doplňky a nahradil je výchozím nastavením od Mozilly. Této výzvy se ještě i ve Firefoxu 72 můžete preventivně zbavit, když do souboru „user.js“ v adresáři profilu Firefoxu (kam se obvykle dostanete příkazem „cd ~/.mozilla/firefox/*.default“) přidáte následující řádek:

Kód: [Vybrat]
user_pref("browser.disableResetPrompt", true);
(Poznámka: Zmíněný soubor ve výchozím nastavení neexistuje, pokud ho tedy ještě nemáte, musíte ho vytvořit.)

Do verze 71 šlo tuto volbu přidat i přes grafické rozhraní, ale od verze 72 to graficky možné není (a je otázka, jak dlouho bude vůbec fungovat...).



To je vše. Zajímají mě další takové tipy, takže pokud znáte nějaké jiné výchozí nastavení, které nemůžete vystát, určitě je sem napište. Je to věc názoru, takže vůbec nevadí, když se v něčem neshodneme.

Úprava 21. února 2020: V tipu 6 jsem u ramdisku změnil/a „noexec“ na „nodev“. Narazil/a jsem totiž při upgradu nějakého balíčku na to, že se nějaký skript snažil něco v /tmp spouštět, takže to asi tak úplně vyloučené není a noexec pro /tmp není vhodný.
« Poslední změna: 21 Únor 2020, 17:15:23 od singularis »

Abby

  • Stálý člen
  • ***
  • Příspěvků: 853
    • Zobrazit profil
Re:10 výchozích nastavení v Ubuntu, která si skoro vždy měním
« Odpověď #1 kdy: 01 Únor 2020, 14:23:16 »
Za bod číslo 6 děkuji, ve Windows ramdisk používám a v Linuxu mi chyběl.
Dá se takhle na ramdisk přesunout i cache Chrome? Opět, ve Windows to tak mám, je to parametr v zástupci pro spuštění.

singularis

  • Návštěvník
  • *
  • Příspěvků: 80
    • Zobrazit profil
Re:10 výchozích nastavení v Ubuntu, která si skoro vždy měním
« Odpověď #2 kdy: 01 Únor 2020, 16:34:19 »
Za bod číslo 6 děkuji, ve Windows ramdisk používám a v Linuxu mi chyběl.
Dá se takhle na ramdisk přesunout i cache Chrome? Opět, ve Windows to tak mám, je to parametr v zástupci pro spuštění.

Dá, pokud je to konkrétní adresář na disku (Chrome nepoužívám, takže nevím, kam si dává cache) a pokud Chromu nebude vadit, když mu po restartu veškerý obsah zmizí. (To je třeba raději předem vyzkoušet.)

Vyjdeš z toho uvedeného řádku, jen místo „/tmp“ zadáš úplnou cestu k adresáři, kam chceš napojit ramdisk. (Ten adresář musí na disku existovat, ale nezáleží na jeho obsahu, vlastnictví ani právech.) Pak je potřeba ještě upravit hodnotu u parametru „mode“, která určuje výchozí režim adresáře po připojení − obvykle je to 755 (což odpovíďá „rwxr-xr-x“). Pokud půjde o adresář vlastněný obyčejným uživatelem (ne rootem), je navíc potřeba přidat ještě další dva parametry uid a gid, které určí vlastníka a skupinu; tato čísla lze získat po přihlášení za daného uživatele těmito příkazy:
Kód: [Vybrat]
id -u
id -g
Obvykle je to stejné číslo, např. 1000.

Takže výsledný řádek pak bude vypadat nějak takto:

Kód: [Vybrat]
tmpfs   /home/abby/.chrome/cache tmpfs   size=4G,rw,noexec,nosuid,mode=755,uid=1000,gid=1000      0       0
Pokud bys plánovala mít na ramdisku spustitelné soubory, je třeba odstranit parametr „noexec“, protože ten zakazuje spouštění jakéhokoliv programu či skriptu na daném disku.

A pokud budeš toto uspořádání používat trvale, je vhodné ramdisk odpojit a smazat původní obsah adresáře, protože jinak tam ten obsah zůstane a bude zabírat místo, jen bude po dobu připojení ramdisku nepřístupný.

Můžeš mít i hodně ramdisků, protože nevyužité ramdisky skoro nezabírají paměť, ale je třeba si dát pozor, aby se nestalo, že se vyčerpá fyzická paměť i odkládací prostor. To se pak systém (podle mých zkušeností) zasekne.

Abby

  • Stálý člen
  • ***
  • Příspěvků: 853
    • Zobrazit profil
Re:10 výchozích nastavení v Ubuntu, která si skoro vždy měním
« Odpověď #3 kdy: 01 Únor 2020, 16:36:36 »
Díky moc, to zní dobře a rozhodně si to tak nastavím.

juwa2

  • Závislák
  • ****
  • Příspěvků: 3717
    • Zobrazit profil
Re:10 výchozích nastavení v Ubuntu, která si skoro vždy měním
« Odpověď #4 kdy: 01 Únor 2020, 18:39:55 »
Jen pro info - Chrome má cache defaultně ve složce
Kód: [Vybrat]
~/.cache/google-chrome

Abby

  • Stálý člen
  • ***
  • Příspěvků: 853
    • Zobrazit profil
Re:10 výchozích nastavení v Ubuntu, která si skoro vždy měním
« Odpověď #5 kdy: 02 Únor 2020, 14:29:29 »
Díky moc, už to mám nastavené :)