Já bych to celé řešil takto:Jelikož Ubuntu
(na rozdíl od ostatních OS) umožňuje nejprve vše vyzkoušet v
"live režimu", tak bych (před instalací čehokoli)
nejprve nabootoval live.
A na základě zjištění jak a co
funguje/nefunguje, vyhovuje/nevyhovuje bych se teprve rozhodl instalovat či nikoli.
Takže např. pokud na určitém stroji nabootuji live U 22.04 a zjistím, že mi nejde síťovka či nefunguje touchpad, tak toto distro prostě neinstaluji, poohlédnu se po jiném.
Možností je přeci spousta.
A až najdu distro kde mi bude vše fungovat, teprve pak případně přikročím k jeho instalaci.Myslím, že to logicky dává smysl....
---------------------------------------------------------------------
Menší vysvětlení:Není v silách vývojářů (ubuntu) držet v kernelu naprosto všechny drivery jak pro nejnovější, tak v podstatě "historické" stroje.
Proto je třeba počítat s tím, že:
1.) Nejnovější distra nebudou běžet na "starším" HW optimálně - spousta věcí nemusí fungovat. Pak je řešením nechat starý HW tzv. "dožít" se starším distrem.
Nutnost novějších verzí aplikací lze pak v řešit pomocí spec. PPA, příp. Appimage, snap, flatpak.2.) To samé analogicky platí o použití starých dister na novém HW - zde se to logicky týká daleko menšího procenta případů i když ani to nemusí být zanedbatelné (např. W7 na nejnovějším HW - lze i dnes s určitými výhradami stále nainstalovat/provozovat, jen je třeba použít
spec. instalačku + simplix....).