Ono není důležité co si člověk myslí, důležité je jak je to doopravdy a co se mě týče, tak jsem se setkala poprvé se škálováním kvůli vysokému rozlišení tuším v roce 2014 kdy (jestli mě paměť neklame, neměla jsem ho) vyšel první MacBook Pro Retina (já v té době stále fungovala na MBP 2008, jen notně upgradovanému a na něm jsem měla s menším "hackem" bokem nainstalované Ubuntu a v Parallels jsem zkoušela další distribuce). Ten jsem nahradila až MacBookem Pro 2016 a tam jsem se setkala na svém HW se škálováním poprvé. Nejsem si úplně jistá, kdy vyšly první Windows 10, ale jsem si jistá, že škálování uměly hned v první verzi a v nich se dodnes nic nezměnilo (mám u PC dva monitory, jeden primární 4k - 3840x2160 - 40" a používám 175%, druhý je malinký, asi 22" nebo 24" fullHD - 1920x1080 - a na něm používám 150% protože tím jak je malinký na něj špatně vidím, navíc je dál než ten primární, který je cca 60 cm daleko). V macOS to není označené v procentech ani v rozlišení, tam je to čistě jen "normální, menší, větší", nicméně když jsem měla chvíli na MBP Windows 10 kvůli jednomu programu do práce (pak dostali rozum a přešli celá firma na Macy) tak tam jsem měla 150% a vypadalo to asi jako "normální" v macOS.
Jde o to, že systém škálováním využije víc než jeden pixel pro zobrazení jednoho pixelu aniž by došlo ke ztrátě ostrosti, deformacím a celkové degradaci obrazu, což obyčejné zvětšení písma, DPI nebo nedej Bože použití lupy či nižšího rozlišení sebou nese. Takže holt budu muset vyzkoušet další prostředí. Teď už vím, že kromě Gnome je nepoužitelné i XFCE. KDE to umí nastavit v rozsahu 100-200% po pěti procentech což je super, ale má jiné chyby, které mi znemožňují jeho používání. Co vlastně ještě zbývá za prostředí? Mate, Cinnamon, LXDE? Nebo je ještě něco dalšího?